Zachraň sebe, zachráníš svět

Žádná novinka pod sluncem, něco, co víme v hloubi duše všichni: všechno začíná u nás samotných. Já to tady ve článku jen připomenu:-).

Jsme strůjci svého štěstí. My máme vliv na to, jak vypadá náš svět. Je nám smutno? I okolí a vše bude smutné a na prd. A nic nás nepotěší. Jsme šťastni? Rozdáváme úsměvy a vše kolem nám bude připadat krásné a v pořádku. Pocit štěstí nám přitahuje do života víc a víc štěstí, lásky a hojnosti. A nám bude krásně. A v tomto stavu budeme jen, pokud budeme řádně „zazdrojováni“.

Nicméně nikdo do nás nevidí, nikdo neví, co přesně chceme a potřebujeme. To, jací doopravdy jsme, co potřebujeme ke štěstí, víme jen my sami. Jen my sami jsme ti praví odborníci na náš život. A pokud máme rádi sami sebe, pak je nutné jít za tím, co cítíme ve svém srdci jako správné. Je to to, co nám dělá dobře. To, kde cítíme radost, co nás baví. Je to s těmi lidmi, s kterými je nám dobře.

My ženy hodně dáváme. Dáváme, dáváme, dáváme…A pečujeme, staráme se a zabýváme se druhými. Na jednu stranu je to žádoucí a přirozené, ale pokud nedáme péči také sobě, tak se nám to může pěkně vymstít.

Jistě znáte ty příklady pečujících žen, co se tak rozdávaly pro druhé, až na to „dojely“. Často se nám to stává v mateřství. Malá miminka a malé děti potřebují velkou péči, a když si maminka nevyhradí čas pro sebe, může pak být velmi unavená, cítit se vyhořele, ve vzteku a zlobě, skončit v depresích či na alkoholu. Extrémní případy, co také znám, myslí dokonce i na sebevraždu.

Velmi náročná je také péče o starší osoby, nemohoucí, nebo postižené. Skvělým příkladem je český film Domácí péče, o pečující obětavé zdravotní sestře, která by se pro druhé rozdala…ale jaksi zapomněla na sebe a svou duši.

Ale BOŽSTVÍ po nás nechce, abychom se obětovali a jeli nadoraz…

Vesmír, Bůh, Život, jak tomu kdo říká, chce, abychom byli šťastní. Abychom dělali, co naplňuje naše duše. Pak budeme spokojenější i zdravější.

Samozřejmě, že je na místě být pečující a dávající. Ale zároveň je potřeba si držet své hranice a myslet i na sebe. Umět říct ne, když cítíme, že nemůžeme nebo nechceme. Když cítíme, že potřebujeme „oraz“. A dovolíme si to.

Jen z plného poháru lze dávat…

Jak se říká, šťastná máma, štastné dítě/muž, rodina, svět. Když dáme prostor sobě, cítíme se dobře a naše energie jde nahoru. Děti to hned vycítí, jsou v pohodě, protože vnímají pohodu své maminky. I muž je rád, když je žena spokojená. Pak je v pohodě celá rodina. Spokojená rodina šíří pohodu dál. Je to nakažlivé, stejně tak jako strach, který můžeme „chytit“ sledováním médií a zpráv, nebo i od lidí, kteří si neustále stěžují a vyhledávají katastrofické příběhy. Roste zkrátka to, čemu dáváme pozornost.

Být sám sebou je to nejlepší, co můžeme pro sebe a celý svět udělat. Postarat se o sebe, aby nám bylo dobře. Dělat, co chce naše duše. To, z čeho máme radost a pocit naplnění. Tak zachráníme sebe a tím začneme „zachraňovat“ ostatní. Kdyby všichni pečovali o svou duši, tak to tady vypadá úplně jinak. Je to cesta sebepoznání, respektu k sobě i k druhým. Je to cesta sebelásky a bezpodmíněčného sebepřijetí. I se svými stíny a bolístkami, i s tím, za co se stydíme. Pak také lépe přijmeme zdánlivou nedokonalost svého okolí:-). Všichni jsme dokonale nedokonalí:-).

Důležité je se přestat srovnávat. Každý to máme trochu jinak a je to OK. Já, HSP introvert, mám jiné potřeby než extrovert. Potřebuju víc ticha, přírody, bytí sama se sebou a se svým vnitřním a nehmotným světem. A dopřávám si to. Je mi pak dobře, jsem zazdrojovaná, napojená, pohodová maminka. Můžu dávat, mám z čeho. Cítím se krásně a jako láska sama. Vnímám krásu života ve všem a všude. Cítím spojení s celým ŽIVOTEM.

Ale…když si prostor nedám, jsem nepříjemná, protivná, předrážděná a jak já říkám, vyhučená. Sopka, která každým okamžikem může chrlit lávu. A pak chudák okolí:-))).

Naštěstí mám u své rodiny pochopení, že potřebuju svůj prostor, takže když už to na mě jde, tak mě i děti vyhání ven, ať se jdu projít:-).

Každý jsme jiný, každý máme jiné potřeby a je to v pořádku. Netřeba se štelovat do něčeho, co nám nevoní. Potřebujeme si jen najít „to svoje“ a své způsoby zazdrojování.

Je to například pobytí sám se sebou, procházka, tanec. Rozhovory sám se sebou. Kladení otázek a naslouchání nitru, svým pocitům a řeči svého těla. Co pro sebe můžu teď, v tuto chvíli udělat, abych se cítil/a lépe? Co mi dodá energii? Co mě teď potěší? Při čem se dobře cítím? S kým je mi dobře? Co mi vytvoří úsměv na tváři?

Dál třeba tichá modlitba, sebeobjetí. Malování obrazů, vyšívání, šití. Masáž, kino, knížka, zahradničení, výlet, dobrý oběd, kafíčko, dobří přátelé, úplně cokoliv. Nebo právě ženský kruh:-).

Vnímejme sebe a své potřeby. Respektujme své nastavení. Netřeba se peskovat za to, že nejsme tak výkonní, že nezvládáme péči, že se zlobíme nebo vybouchneme jak papiňák. To jsou jenom známky toho, že potřebujeme prostě pauzu a dosytit se. Když se dosytíme, svět je najednou v pořádku. Je to dobrý. Zvládáme běžný den i náročnější situace.

Ať se děje co se děje, je potřeba vždy mít prostor pro sebe. A když se děje něco mimořádného, náročného, těžkého, tak ten čas pro sebe a vlastní dosycení potřebujeme ještě víc. Abychom to dali a ustáli.

I já jsem dál na cestě k sobě. Poznávám se, sleduji se v různých situacích a neustále se učím – s laskavostí k sobě. To je nekončící proces. K sobě provádím i druhé – naživo na Plzeňsku v rámci ženských kruhů kola roku, v rámci rituálů či na prožitkových setkáních, zaměřených na vnitřní klid a bytí u sebe. Nejbližší je úterní Chvíle pro sebe (11.3. v Blovicích) nebo Probuzení síly 21.3., potkání se se svou divoškou. Nabízím také individuální podporu naživo či on-line. Zajímá vás víc nebo se chcete přidat na akci? Napište mi na sasa@bytivkoleroku.cz. Bude mi potěšením se s vámi potkat!

Podporu najdete také v pdf zdarma Zpátky ke své divokosti aneb 5 tipů, jak si vzít svou sílu zpět.

Začneme-li se starat o sebe, dáme-li sebe na první místo, život se nám změní. Začne nás bavit, cítíme se šťastnější a okolí to rozhodně nenechá chladnými:-). Tak nám všem držím palce!