O tulení ženě

Máte rádi pohádky a tajemné příběhy? Já moc. Jednu krátkou vám dnes povyprávím. Skrývá pro nás velké poselství. Tady je:

Daleko na severu, na pobřeží Skotska, kde vítr kvílí a vlny moře se tříští o skaliska, žil chudý rybář Ivan. Žil sám, jedinou společenost mu dělal křik pobřežních ptáků.

Jednou večer, když nemohl spát, se potuloval kolem nedaleké jeskyně. Měl pocit, že tam vidí kouř a slyší zvláštní zpěv. Šel se podívat blíž. Zpěv byl krásný, jakoby ne z tohohle světa. Na kraji jeskyně leželo několik tuleních kůží. Vybral si tu nejkrásnější a odnesl si ji domů. Doma ji dal do truhly a zamknul. Klíč schoval pod polštář a šel spát.

Druhý den ráno vzal deku a vrátil se do jeskyně. Tam našel krásnou nahou dívku, jak se klepe zimou a naříká. Ivan ji zabalil do deky a vzal ji k sobě do chalupy. Začali spolu žít a měli spolu dva syny. Ivan byl šťastný. Měl ženu. Starala se o domácnost a děti, ale s nikým se moc nebavila. Často ji vídal, jak smutně kouká do moře. Léta ubíhala a žena chřadla. Byla vyhublá, vlasy jí vypadávaly, lesk z očí se vytratil. Každý by řekl, že je nemocná.

Ivan každý den vyplouval na moře lovit, aby měli co jíst.

Ženě nikdy neřekl, co je schováno v truhle. Jen věděla, že ji nesmí otevřít.

Jednou, když jeho ženě nebylo dobře, jel zase na moře. Vzal s sebou i děti. Když se vrátili, dveře byly dokořán a truhla otevřená. Žena, i s tulení kůží, byly pryč.

Říká se, že od té doby, kdykoliv vyjel rybář na moře, měl plné sítě. Kolem loďky opakovaně vídal krásného tuleně. Ten samý krásný tuleň prý sleduje rybářovy děti, když si hrají na pobřeží. A někdy jim prý hází mušle a různé dary moře…

Výkladů této pohádky, nebo spíš staré legendy, je víc. V jiné verzi je to právě její syn, který pomůže mamince najít tulení kůži. Pointa je stejná. Tulení kůže představuje ženinu duši a její sílu. A tím, že si ji nechá ukradnout, ztrácí svou moc a sebe samu.

S odevzdáním své síly druhým jsme se setkaly asi všechny. Byly jsme nebo možná ještě jsme hodné a poslušné holky a plníme poslušně to, co chce po nás naše okolí. Rodiče, učitelé, přátelé, partner, děti, zaměstnavatel…Takhle se to dělá a tak to musí být! Je to prostě tak! Musíš taky! Musíš…

A my chceme vyhovět. Chceme, aby nás druzí měli rádi, chceme být přijímané. Chceme být dokonalé a mít všechno vyřešené. Chceme být v souladu a za dobře s druhými a nerozhádat si tlupu. (Ano, dříve by to byl náš konec). A pro to všechno jsme schopné zaprodat i svou “tulení kůži”.

A jak to máte vy?

Máte už zpět svou tulení kůži nebo ji ještě hledáte? Nebo máte možná kousek kůže?

Když najdeme svou kůži, najdeme svou duši a chopíme se své síly. A v tuto chvíli začneme být šťastné. Jsme ve svém středu, napojené na svou intuici, na své vnitřní vedení. Už jsme schopné se postavit za sebe, dát sebe na první místo. A jít tam, kam nás volá naše duše.

Nikdy není pozdě začít hledat svou ztracenou tulení kůži! Cesta sebepoznání je na celý život:-).

Já svou ztracenou tulení kůži začala aktivně hledat v roce 2013, když se mi objevily vážné zdravotní problémy a já vnímala, že již není na co čekat. Nenašla jsem ji hned, ale postupně kousek po kousku. A pořád ještě další kousky nacházím.

Často jsem na tento příběh myslela, protože jsem se dříve cítila jako ta žena z příběhu. Ale to jsem tehdy ten význam ještě nechápala.

Chcete se vrátit ke své tulení kůži? Na Plzeňsku provádím ženskými kruhy, kde si svou tulení kůži bereme pravidelně zpět. Nicméně začala jsem i s osobním provázením, naživo i on-line, kde jdeme do hloubky – zpátky k sobě. Pokud vás zajímá víc, mrkněte tady. A kudy ke své síle jsem se rozepsala i v pdf souboru Zpátky ke své divokosti, aneb 5 tipů, jak si vzít svou sílu zpět. Stáhnout si ho zdarma můžete zde.

Přeju vám ze srdce, ať žijete se svou “tulení kůží”, i kdyby se okolí všemožně bouřilo:-).