Tajemství ženských kruhů a podobných akcí

Ženské kruhy, prožitková setkání, rituály. Proč vlastně na něco takového chodit? Je to vůbec nutné? “Jistě tam chodí jen ezo ženy, to není nic pro mě”. “Všechny se znají, jsem mimo”. “Jsem introvert, nechci se družit a už vůbec nechci nic s nikým sdílet”. “Jsem moc divoká, to není nic pro mě”. “Je to drbárna/slepičárna, nechci mezi samé ženy”. A tak dále. Je kolem toho spoustu předsudků a mýtů.

Předkládám zde svůj pohled na věc:-).

Když jsem se před 11ti lety poprvé ocitla v čistě ženské skupině, v kruhu, nečekala jsem, že zažiju takovou úlevu. Byla jsem velmi mile překvapená, s jakou otevřeností, vlídností a laskavostí jsem se potkala. Ženy v kruhu sdílely své nejniternější pocity a bolesti. Všechny masky odpadly, spoustu žen plakalo. Nikdo jim neradil a neříkal, co mají dělat. Byly v tom samy a samy si odžívaly, co potřebovaly. Zároveň tam ale byly další ženy, které tiše naslouchaly, držely prostor a které tam pro tu dotyčnou, sdílící, byly.

A to stačilo.

A já sama jsem se dost rychle přestala cítit blbě za své pocity a prožitky. Viděla jsem, že to, co mě trápilo nebo co jsem prožívala, popisovaly stejně tak další ženy! Ony si to dovolily říct nahlas a byly v pořádku a přijímané! Takže když může ona, proč ne já? A začala jsem se sama otevírat.

Cítila jsem bezpečné prostředí plné důvěry a přijetí. Bez souzení, hodnocení, kritiky a nevyžádaných rad. Prostředí, kde se vzájemně respektujeme, kde i kdybyste se stavěly na hlavu jste přijímány a v pořádku. Můžeme to nazvat sesterstvím.

Sdílením bolesti bolest odchází a my jdeme do své síly.

Na takových akcích totiž zjistíte, že v podstatě všichni řeší to samé!!!

A to:

• většina z nás (až všechny) se necítíme dost dobré
• srovnáváme se mezi sebou
• nejsme spokojené s tím, jaké jsme a pochybujeme o sobě
• jsme až příliš “zašprajclé” ve své mysli, které věříme
• neumíme vypnout hlavu

Z toho vyplývá, že každá žena potřebuje hlavně podpořit sebe samu a ukotvit se ve své jedinečnosti. Každá potřebuje až do morku kostí uvěřit, že je dost dobrá tak, jak je. UŽ TEĎ. Že každá je v pořádku i se svými stíny, bolestmi a nedokonalostmi.

Že každá může rozvíjet sebe samu, svůj potenciál a tkát si sama svůj jedinečný příběh života. Tak, jak chce. Že každá může…

Každá jsme dostaly do vínku něco jiného. Jsme z různých prostředí, máme jiné dary a talenty, které jen čekají na to, až si jich všimneme.

Na kruzích a podobných akcích je právě podporována jedinečnost každé z nás. Není žádný “guru”, který říká, co máte a musíte dělat a jak. To ví každá sama. Každá z nás je ta největší odbornice sama na sebe a svůj život. Nikdo není jako vy. Vy jste jedinečná, originální, krásná bytost, nikdo jiný jako vy po světě nechodí. A tak je fajn hýčkat svou jedinečnost, dát sebe samu na první místo a nepochybovat.

Znamená to také, že se naciťujeme víc a víc na sebe a na své tělo. Co mi dělá dobře? Jaký z toho mám pocit? Co vlastně chci? Jak se chci cítit? A nasloucháme svému tělu a nitru, které promluvá.

Znamená to také, že si uvědomujeme svou mysl a myšlenky a učíme se vybírat si ty prospěšné namísto těch destruktivních.

Pak víme, kam nás volá naše srdce. Pak víme, co máme dělat. Cítíme soulad.

Je to o přijetí sebe sama i se svou myslí a se svými stíny. O absolutním přijetí sebe sama a jemnou prací se sebou, abychom žily a tvořily životy takové, jaké chceme.

Já jsem OK a zároveň Ty jsi OK. Přijímáme-li a respektujeme-li sebe samu, respektujeme a přijímáme i druhé. Kritika a hodnocení patří egu a mysli.

Že se to nebude někomu líbit? No nebude. Bude to dráždit jeho ego, protože ten dotyčný by chtěl taky. Ale zatím nemá dost odvahy nebo neví, jak. Samozřejmě to hýbne i okolím, když dáme sebe na 1. místo. Nicméně co nejvíc to půjde, nechme okolí být. Buď se přidá a nebo ne.

Pro nás, ženy, jsou tyto akce naprosto přirozené – už v pradávných dobách jsme se scházely u ohně, u vaření, u předení, draní peří, vití věnců, v červeném stanu při menstruaci. U těchto činností jsme si povídaly, sdílely své příběhy a předávaly si zkušenosti, ale i opečovávaly se navzájem. V současné době plné digi technologií a virtuálního světa nám taková setkání chybí. Chybí nám pocit sounáležitosti, neumíme se dostat z hlavy a zklidnit, chybí nám doteky, obyčejné plynutí, bytí, klid. Mnohde se vytratil duchovní smysl života a spojení s přírodou, což vnímám jako cestu do pekel.

Ženské kruhy, rituály znovu navazují na obyčejnou ženskou potřebu a přirozenost – být prostě spolu. Znovuobnovují vztah k přírodě, k jejím cyklům a k celému mystériu života. Je v tom obyčejnost, lidskost, úcta, pokora a zároveň obrovská hloubka, při které mrazí v zádech. Ten pocit prostě stojí za to. Je to síla, která vám změní život.

Na kruzích děláme to, co vyživí naše duše. Pak stojíme ve své síle a můžeme dávat. Pak se stáváme tou ženou, kterou chceme ve svém životě být. Pak lépe ustojíme i nějaké trampoty života a zdánlivou nepohodu.

Máte chuť to zažít? Pojďte se přidat, vyzkoušet, prozkoumat, jaké to je. Na věku ani zkušenostech nezáleží. Každá dostane přesně to, co potřebuje pro svou cestu. A každá může:-).

Kruhy svolávám na Plzeňsku – Spálené Poříčí – Blovice. Nejbližší akce bude Rituál královny, akce ku příležitosti začátku podzimu.

Nechce se vám do kruhu, ale rády byste si dopřály individuální provázení? Nabízím individuální konzultace – osobně v týpí ve Spáleném Poříčí nebo on line. Více informací tady.

Chcete další inspiraci a propojení samy se sebou? Stáhněte si zdarma pdf Zpátky ke své divokosti aneb 5 tipů, jak si vzít svou sílu zpět. Můžete se také zdarma podívat na záznam webináře, Jsem jedinečná! Věřím, že vás obojí inspiruje, potěší a povzbudí na své cestě k sobě:-).

A to je vše, díky za přečtení:-).