Rozhodla jsem se posdílet dost intimní příběh. Můj:-). A proč? Protože sdílení je léčivé – pro všechny! Jsou situace a věci, o kterých se moc nemluví. A mohlo by…mělo by…
Když byly prvnímu synovi Otíkovi 2 roky, v roce 2018, rozum říkal: ty jo, chtělo by to sourozence. Aby si měl přece Otík s kým hrát! A aby byly děti blízko k sobě! A taky, vždyť už mi je 36 let! Prostě se to tak dělá, ne? A tak jsme se s mužem domluvili, že jdeme do toho.
Já v té době praktikovala tantrickou jógu Mohendžodáro a měla jsem za sebou lektorský výcvik. Chtěla jsem se tomu věnovat, lektorovat, scházet se se ženami. Moc mě to bavilo. Zároveň jsem ale s početím dítěte nechtěla dál čekat vzhledem k mému věku. Tak jsem si to vysnila tak, že se budu věnovat svému Mohendžu (i když se v těhotenství první 3. měsíce Mohendžodáro nedoporučuje), rodině a budu do toho těhotná. To přeci nevadí, ne? Spousta žen to tak dělá! Plán jasný, moc se mi to tak líbilo!
Otěhotněla jsem hned a s radostí jsem s pozitivním testem běžela na gynekologii. OK, těhotenství potvrzeno. Hurá, vyšlo to! Radovala jsem se. Radost mi trochu srazila věta paní doktorky, že když ještě kojím, tak si zvyšuju riziko potratu. No a v 8. týdnu na kontrole mi zjistila, že mé těhotenství je tzv. zamlklé. Zkrátka zamlklý potrat, zárodek se přestal vyvíjet a zůstal nevypuzený v děloze. Byla jsem úplně v šoku.
O potratech jsem nevěděla vůbec nic.
Nikdy jsem se o to nezajímala, snad abych si ho nepřivolala. S nikým jsem se dříve o potratu nebavila, neznala jsem nikoho, komu by se to stalo. Točila se mi hlava a jako v tranzu jsem udělala vše, co mi doktorka řekla. Následovala tedy rychlá hospitalizace, narkóza a kyretáž (vyčištění dělohy). Jsem poměrně citlivá, lékaře nevyhledávám (nevím, proč jsem na tu gynekologii hned tak letěla) a z nemocnic mám husí kůži. Takže celá ta situace a zásah byl pro mě dost stresující. Nicméně až překvapivě dobře jsem to zvládla. Narkóza byla zajímavá zkušenost a vlastně jsem pak za celou zkušenost byla i ráda.
Obohatilo mě to.
S miminkem jsme se rituálně rozloučili u řeky a já cítila, že je vše, jak má být. Cítila jsem klid a vnímala jsem, že bude potřeba se na Mohendžodáro “vybodnout”. Uvědomila jsem si, že chci být fakt jen s rodinou. Tak jsem veškeré své aktivity zrušila a odevzdala se do bytí.
Poměrně rychle jsem zase otěhotněla (asi za 2 měsíce poté), ač mi bylo doporučeno nejdříve za půl roku. Jenže já si říkala, že nemůžu čekat. Bylo mi 37 let, musím co nejdřív! Jupííí, zaradovala jsem se. Měla jsem radost, vše jede podle plánu. Na druhou stranu jsem měla zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Rozhodla jsem se jít tedy ke své lékařce, opět v hodně raném těhotenství, abych se ujistila, že je vše ok. Jenže ta mě neuklidnila. Něco se jí nezdálo a řekla mi, ať přijdu za pár dní na kontrolu vitality plodu. Cítila jsem, že mé pocity, že něco není ok, jsou správné. Blížil se 8. týden těhotenství a já propadala panice.
Prostě jsem věděla, že je to v háji.
A doktorka mi pak jen potvrdila zamlklé těhotenství opět v 8. týdnu a jelo se znova. Hospitalizace, narkóza, kyretáž. Byla jsem úplně mimo a bylo to celé daleko horší, než poprvé. Při mé poznámce, proč se mrtvý zárodek nenechá být, ať si s tím tělo poradí samo, mi bylo řečeno, že je to příliš nebezpečné. Bohužel (nebo bohudík?) jsem si nic dál raději nezjišťovala (ani nebyl čas) a prostě jsem udělala opět vše podle doktorů. Nebyla jsem schopna ničeho.
S miminkem jsme se opět rituálně rozloučili u řeky a světe div se, cítila jsem klid a odevzdání.
Plně jsem to přijala.
Od této chvíle jsem opravdu ze srdce a z čisté lásky zatoužila po druhém dítěti. Tak, jak jsem to předtím necítila. Teď už jsem fakt opravdově, hluboce chtěla druhé miminko.
Zazdrojovala jsem tedy sebe, poléčila si tělo i duši a strachy znovu otěhotnět. Dopřála jsem si čas na regeneraci, vyměnila jsem gynekoložku. Půl roku po zákroku jsem znovu otěhotněla. Tentokrát jsem si ale nedělala ani těhotenský test. Nová paní doktorka byla moc milá a sympatická, ale chtěla mi dát léky na udržení plodu ihned po otěhotnění, což pro mě bylo naprosto vyloučené. A tak jsem si test raději neudělala a nikam jsem ani nešla:-). Přecejen 4. těhotenství jsem na sobě poznala i bez testu.
Bylo mi řádně špatně, ale těhotenství jsem držela v utajení. Kolem 8. týdne se mě zmocnily obrovské strachy, že se situace bude opakovat. To jsem byla na Bachovkách (Bachovy esence – krizová směs) a zároveň jsem přijala to, že vše může být i jinak, než prostě chci. Věděla jsem, že jestli opět potratím, tak si to odžiju sama bez doktorů. Nechám to přirozeně odejít. Věřila jsem a věřím, že tělo ví, co dělá. Nicméně i přes ten strach jsem někde hluboce uvnitř cítila, že je to dobré, že to vyjde. Protože je to od srdce.
Nakonec, ve 13. týdnu, jsem přecejen navštívila lékařku gynekoložku. Sestra mi vynadala, že ve 13. týdnu jdu pozdě, ale nakonec vše dobře dopadlo.
V bříšku rostlo miminko a já si těhotenství začala užívat. Strach měl opustil po mém kritickém 8. týdnu a já začala důvěřovat.
Během těhotenství jsem pracovala na sobě, na svém naladění, pracovala jsem se svými strachy, které se průběžně vynořovaly, nejčastěji tedy před kontrolou lékaře. S miminkem jsme byli v kontaktu a těšili se. Hodně mi pomohla má úžasná dula Lucie, která mě, mimojiné provedla i velmi silným předporodním rituálem.
Večer před narozením miminka jsem si dělala, jako každý den, venku drobný rituál. Zaplavila mě obrovská vděčnost za celé mé těhotenství, za průběh, za miminko. Cítila jsem se krásně napojená, a tak jsem tam tak děkovala a děkovala, až mi praskla plodová voda a začal se chystat porod.
Miminko se narodilo na termín a přesně tak, jak jsem chtěla a jak jsem si přála. S mužem a mojí dulou v pečlivě vybrané porodnici. A protože se sešlo víc rodiček, tak mě nechali úplně být (přesně tak jsem to chtěla), protože vše postupovalo, jak mělo. Narodil se Štěpík, krásný, zdravý chlapeček. Bylo o nás krásně postaráno a já jsem byla vděčná všem svým viditelným i neviditelným pomocníkům. A sobě. Že jsem to dala, že jsem to zvládla.
A to je konec příběhu:-). Vše, co se mi stalo, byla hodně zajímavá zkušenost. Ničeho nelituju, všechno mělo svůj smysl a význam, vnímala jsem to dost jasně. Jó, všechno má svůj čas:-).
Srdce nikdy nelže. Vím, že se musím řídit jím. Vím, že když rozum chce zvítězit, tak to nedá.
Skláním se s pokorou…a děkuji za zdravé děti. Jsou věci, které prostě fakt neovlivníme a musíme plně důvěřovat, že ať se děje cokoliv (a může to vypadat fakt šíleně), je to v pořádku. Že vše je pro nás a naše nejvyšší dobro, i když to tak vůbec nemusí na první pohled vypadat.
Teď, když už je dítko větší, pomalu, ale jistě kráčím zase tam, kam jsem chtěla už předtím:-). Věnuji se, kromě rodiny, ženským kruhům a rituálům. Rituály dělám na míru podle přání. Pokud vás to zajímá, klidně napište. A můžete se také přidat do skupiny Divo-ženky v kole roku nebo sledovat mou facebookovou stránku Bytí v kole roku.