Jsem vysoce citlivá, no a co?!

Už je to pár let zpátky, co na mě vykoukl na internetu článek, jak se pozná vysoce citlivý člověk. Se zvědavostí a obavou, že by se mě to mohlo týkat, jsem se začetla. A po přečtení prvních řádků jsem se v tom úplně našla.
Následovalo několik dní truchlení, že jsem teda úplně v řiti:-))).

Jsem prostě fakt mimoň a ještě se o tom píše!

Začala jsem shánět informace, abych zjistila víc. Moc toho v roce 2017 ještě nebylo. Díky knize Přecitlivělost není slabost, kde autorka popisuje chování vysoce citlivých lidí v různých situacích, se mě začal zmocňovat velmi příjemný a úlevný pocit, že jsem vlastně v pořádku taková, jaká jsem.

Ten balík situací a stavů, kvůli kterým jsem se necítila „dost normální a dost dobrá“ je vlastně úplně v pořádku, protože jsem prostě vysoce citlivá.

A dokonce je nás víc! Údajně až 20 % lidí je vysoce citlivých neboli hypersenzitivních!

Hodně mě povzbudilo, že v tom nejsem sama.

O co jde?
Vysoce citliví neboli hypersenzitivní lidé (také HSP- High Sensitive Person) byli dříve nazýváni neurotiky či úzkostnými, či prostě lidmi, se špatnými nervy. O vysoké citlivosti se nevědělo. Napsaly se prášky na uklidnění, na hlavu či na depresi, doporučil se psycholog či psychiatr a hotovo. Nejde však o nemoc ani diagnózu, ale o povahový rys.

Výzkumy a ponětí o vysoké citlivosti se objevují až v poslední době. Ukázalo se, že hypersenzitivní lidé se narodili s jistou odchylkou na mozku a jejich nervový systém vše vnímá a zpracovává daleko intenzivněji. A tak tito lidé od narození daleko silněji cítí, co se jim děje. Cítí také, že vnímají svět trochu jinak, a proto také často trpí pocity méněcennosti, protože si odmalička uvědomují, že jsou prostě trochu jiní.

Klasické věty, které citliví lidé často slyší, sama moc dobře znám. Jsou pěkně pichlavé a zažírají se až pod kůži: Ty si to moc bereš…Neber si to tak…Co pořád přemýšlíš? Nepřemýšlej tolik…Podívej, jak to dělají oni, tak to tak taky dělej…Neřeš to.. .Všechno moc řešíš…Ty jsi taková řešitelka/ trpitelka/citlivka…Seber se! Povznes se nad to! Neber to/se tak vážně…Si ňáká přecitlivělá! A spoustu dalších. Možná to znáte taky.

Výsledkem, v mém případě, byly pochybnosti o sobě samé – jak to, že to tak řeším, když ostatní to neřeší? Jak to, že mi ta hlava pořád tak „jede“? Jak to, že to cítím/vnímám jinak než ostatní? Jsem divná? Mám nějakou poruchu? Jsem vůbec v pořádku???

Hlava mi jela na plný plyn, srovnávala jsem se s okolím a jasně jsem vnímala, že to mám prostě jinak. Přišla jsem si, že je se mnou něco špatně, když nemám pocity a myšlení takové, jako mají ostatní. Chtěla jsem být jako ostatní a „neřešit to“. Ale prostě to nešlo. Tomu nejde poručit.

Jak se pozná vysoce citlivý člověk?
• Bere všechno příliš vážně.
• Nezvládá tolik věcí – ve srovnání s ostatními.
• Potřebuje více času a odpočinku.
• Potřebuje čas pro sebe.
• Vyhýbá se davům lidí.
• Snadno se rozpláče.
• Není odolný vůči stresu.
• Vyrovnává se delší dobu s nepříjemnostmi – jen tak se „neotřepe“.
• Snadno se lekne.
• Vyhýbá se hororovým příběhům a negativním zprávám.
• Hodně přemýšlí.
• Je velmi vnímavý a empatický.
• Má dobrou intuici.
• Chce klid a mír v sobě i okolí.
• Má velký smysl pro poctivost a spravedlnost.
• Intenzivně vnímá svými smysly.
• Umí si intenzivně užívat život, přírodu, hudbu a umění, ale i životní strasti.
• Cítí snadno pocity a energii druhých.
• Cítí energii míst, atmosféru ve společnosti, doma, v zaměstnání…

Neexistuje přesná škatulka ani univerzální test vysoké citlivosti. Pokud ale vysoce citliví jste, tak na většinu výše uvedených tvrzení jste odpověděli ano. Vlastně ani nejsem příznivec škatulkování, ale přiznám, že mi tehdy informace o hypersenzitivitě pomohly právě k sebepřijetí.

Vysoce citliví lidé mohou mít spoustu potíží v této rychlé a uspěchané době. Hůř se adaptujeme na nepohodlné podmínky a hůř se vyrovnáváme se stresem. Co pro jiné není problém, pro nás může být problém. Nejsme tak odolní, protože máme hodně citlivou nervovou soustavu.

Kromě toho ale má vysoká citlivost ohromné a mimořádné výhody. Jsme hodně empatičtí, laskaví a máme velký soucit se vším – s přírodou, zvířaty a rostlinami, s planetou Zemí, s dalšími lidmi…Více vnímáme jemný a nehmotný svět a máme blízko k duchovnu. Takže spirituální zážitky mohou být pro nás každodenní záležitostí.

Rovněž máme hodně bohatý vnitřní svět a vystačíme si v pohodě sami. Není pro nás problém trávit čas osamoceni. Často jsme raději sami, než abychom byli s někým jen povrchně a neúplně.
Máme obrovskou sílu a velký potenciál žít život svých snů, protože máme fakt dost velkou motivaci se sebou něco dělat. Protože běžný svět a běžný život prostě není pro nás.

Co s tím?

Pokud víme kdo jsme, známe sami sebe a víme, jak na sebe, pak máme vyhráno.

Sebeláska a sebepřijetí jsou naprosto klíčové. Cítit sebe, důvěřovat svým pocitům a poslouchat, co teď potřebuji. A pak si to dát. Opečovat se. Mít se sebou soucit, když se necítíme zrovna dobře. Mít soucit se sebou, když nereagujeme tak, jak bychom si přáli. Je třeba se vědomě podporovat se a umět si poskytnout oporu, když není něco tak, jak bychom chtěli.

Hodně pracuji se svou myslí/ hlavou. Protože stejně veškerý stres a hypersenzitivita je hlavně o naší hlavě.

Takže pro mě je důležité jít až “za mysl”. Do stavu bytí, kde je ten klid. To, co každý doopravdy jsme. A trénuji tento stav, kdy si jen vzpomenu. A to také, mimojiné, předávám dál v rámci ženských kruhů nebo i dalších akcí, které chystám.

A velmi mocným lékem pro všechny je samozřejmě příroda. Pobýt si chvíli v lese je superterapie a hojivý balzám pro naši nervovou soustavu:-). Já přírodu miluju od malička. A jsem vystudovaná ochranářka:-).

Náš svět potřebuje jak ty dominantní draky, odolné a průbojné extroverty, tak citlivé lidi, kteří mají zase své dary, které mohou v životě uplatnit: empatii, laskavost a jemnost, útěchu, soucit, porozumění…
Obojí je úplně stejně důležité pro nás pro všechny. Ve stádě zvířat jsou také dominantní a silní jedinci, co stádo vedou a ženou kupředu. Ale jsou tam i takoví, co dokáží vycítit nebezpečí a varují ostatní zvířata. Kdyby nebylo vnímavých jedinců, stádo se střemhlav přižene do záhuby.

My všichni se zkrátka doplňujeme navzájem. Tou naší rozmanitostí je náš svět úžasně bohatý. Můžeme se obohacovat navzájem, poznávat a podporovat se. A respektovat, že ten to má tak a je O.K. a ta to má tak a je O.K.
Pak spolu můžeme tvořit, spolupracovat a jen tak být…A o tom to, podle mého, je:-).

P.S: Pro další informace, inspiraci a společný kontakt se pojďte přidat do skupiny Divo-ženky v kole roku nebo můžete sledovat mou stránku Bytí v kole roku. Nebo mi klidně jen tak napište, co vy na to:-).